Page 4 - Zpravodaj Dobříš

4 | DOBŘÍŠSKÉ LISTY Z MĚSTA A RADNICE

Karel Čihák: Housle jsou moje druhá manželka, učit hru na housle, dechy a zpěv v hudební škole
s kterou si plním touhu ovlivnit kulturu v Dobříši a s kapelou jsme začali hrát hlavně u nás, občas
v Německu. No, a tak to máme dodnes.
Rodilý Dobříšák, učitel v hudební škole, muzikant a frontman skupiny Dynamic, ale hlavně celoži- Jak byste charakterizoval Dynamic?
votní optimista se stálým úsměvem. Takový je Karel Čihák na pódiu i doma. Jaká je jeho životní cesta Hrajeme plesy, svatby, taneční, pohřby, ale
spojená s muzikou a co by si přál pro budoucnost kulturního života v našem městě? i menší akce. Milujeme dechovku a z toho jsme
nikdy neslevili. Ať chtěj, co chtěj, ať se děje, co se
děje. Vždycky dáme jednu sérii moderních a jed-
nu lidovek. To se nikdy nezměnilo, přes veškeré
tlaky, které byly. Proto si držíme střední a starší
publikum. Proto bývají plesy, kde hrajeme, vy-
prodané, protože jako taneční kapela hrajeme
pro taneční publikum.
Vnímáte nějak, že by se publikum od dob va-
šich začátku změnilo?
Ono je to vlastně pořád stejný. Některé písničky
hrajeme už 20 let a lidi je chtějí pořád. Hlavní
je, aby se všichni pobavili a aby to bylo slušně
a profi odvedené. To musí být.
Jste známý jako showman s nezaměnitel-
ným humorem. Kde berete inspiraci a stálou
energii?
Mám tři anděly, a oni mi vždycky pomůžou a zá-
roveň mě hlídají. Když něco potřebuju, tak jim
to pošlu. Takhle to s nimi mám od mládí. Beru
všechno v životě tak, jak to přijde. Jsem pořád
v pohodě, nerozčiluju se a problémy neřeším.
Na pódiu je to samozřejmě vždycky trochu diva-
V kolika letech jste se dostal k houslím a hudbě? v českých lázeňských městech, než jsme se dlo, ale já se na lidi směju i v civilu a oni se smějí
Už v 1. třídě si mě vybral sám ředitel hudební ško- s klukama zúčastnili velkého konkurzu v Lucer- na mě. Život je pak krásný a pozitivní, ale je prav-
ly Dobříš pan Josef Šťastný, jako kluka s výbor- ně a dostali se tak na loď do Ameriky, která pa- da, že já to mám asi trochu zkreslený. Nikdy jsem
ným hudebním sluchem. Řekl, ať si seženu hous- třila italské společnosti Costa Cruise. Tam jsme neměl a ani nemám žádné plány. Všechno špatný
le a začnu k němu chodit na hodiny. Já mám totiž nastoupili roční cestu, kde jsem hrál jako barový je k něčemu dobrý. On ten život je jako ta mozai-
v rodě z dávných kořenů, přes prababičky, Josefa houslista. Loď plula přes Karibik, Jižní Ameriku, ka, jako třeba ty krásně barevný okna v kostele.
Suka. Tak to tak nějak dopadlo a asi i díky tomu Panamu, Mexiko až k Yukonu na Aljašce a pak Vidíte na nich světlejší i sytější sklíčka, ale jsou
jsem talent. Moje první housle mi pak máma kou- zase zpátky. Celou tu dobu jsme hráli americkou tam i černá, a nakonec je z toho krásný obraz.
pila od Honzy Hájka a já tak začal v šesti letech a italskou muziku, a když bylo zle, tak jsme nasa- Tak to vnímám já.
hrát na housle. dili Škoda lásky – trumpety, a už to jelo.
Když jsme se vrátili z Ameriky, jeli jsme do Nor- Dokážete říct, co byly zásadní věci, které
Jaká byla Vaše životní cesta muzikanta? ska a tam jsme udělali další konkurz a šli jsme na ovlivnily Váš život?
Nejdřív jsem vychodil 1. ZŠ Dobříš a dobříšskou půl roku do Rakouska. Z něj jsme se nějak vrtli První moment byl, když jsem tady na náměstí
hudební školu a pak jsem rovnou šel na Vojen- do Švýcarska, kde jsme hráli vždycky šest měsí- viděl v roce 68 tanky. Do té doby si moc nepa-
skou hudební konzervatoř v Roudnici nad Labem. ců v roce necelých sedm let. Když jsme si řekli, matuju, ale od toho dne se mi nějak rozsvítilo
Tady jsem studoval hru na housle a dechové ná- že končíme, tak nás ze zvláštního důvodu vyho- v makovici a pak už to byla jízda – hudba, sport,
stroje a pak jsem nastoupil k vojenské muzice dili. My jsme se totiž nevěnovali dost ženám. Při- všechno. No a pak mi život změnila Amerika. Za-
do Příbrami. Tam jsem byl osm let a už v té době jali jsme tehdy kšeft, kde byla podmínka, že číš- čal jsem život vidět takový, jaký je na druhé stra-
jsem začal učit na Dobříši v hudebce, která tehdy níci museli tančit a muzikanti se o pauze měli ně. Viděl jsem člověka se sloní nemocí, kterému
sídlila v dnešní orlovně. věnovat ženám. Byl to takový dancing, napůl lezli červi z nohy, viděl jsem strašnou bídu a v ní
Už když jsem byl u vojenské muziky, založil jsem takový bordel. No a my jsem to jednou odmít- děti a viděl jsem i bohatství. My si tady myslíme,
v roce 1985 vlastní kapelu – Dynamic. Po od- li a druhý den ráno už nás střídala nová kapela jaký to tam není, ale není. U nás se tady máme
chodu do civilu jsme hráli s Dynamicem hodně z Itálie. Po definitivním návratu jsem začal zase senzačně a máme to tu úžasné. V Americe mají
na všem pozlátko, všechno je „great“ (skvělý), ale
oni jen hrajou divadlo. U nás je pohoda, a ty lidi!

Z čeho máte dneska největší radost?
Momentálně jsem šťastný, že se mi podařilo
uspořádat život. Že se ty moje životní peripetie
uklidnily… Jasně, něco patří k muzikantskému
životu, ale nic se nemá přehánět. Konečně žiju
v harmonickém rodinném zázemí a víc řešit ne-
potřebuju. K moři se mi nechce, máme Vltavu,
máme Brdy, mám zahrádku, pejsky, mám šikov-
nou manželku. Děti se mi povedly. Karolína je
porodní lékařka v Praze u Apolináře, Kuba pán-
ský kadeřník a Tomáš si svou cestu teprve budu-
je, ale jde správným směrem. Myslím, že můžu
být spokojený, tohle je jedna z mých životních
priorit, kterou se mi podařilo splnit. A to co bude
dál, je na každém z nich. Já už s tím moc nenadě-
Karel Čihák často a rád hraje při nejrůznějších příležitostech s Pavlem Růžičkou lám... Takže je to v pohodě. Když to půjde takhle
dál, tak je to v pohodě, hlavně nic nelámat přes